Novinky

Náhradní-mateřství-z-pohledu-právního-i-praktického.pdf (Pokračování textu…)Zavřít

ROZSUDEK Z TRESTNÍHO PRÁVA

- pramen: juris.de –

Corinna Reckmann, jurisPR-StrafR 16/2016 Anm. 2

(OLG Karlsruhe, rozsudek ze dne 07. června 2016 – 2 (5) Ss 156/16, 2 (5) Ss 156/16 - AK 53/16 –, juris) (Reckmann, jurisPR-StrafR 16/2016 Anm. 2)

Praní špinavých peněz z hrubé nedbalosti prostřednictvím tzv. balíčkových/finančních agentů OLG Karlsruhe 2. trestní senát, rozsudek ze dne 07.06.2016 - 2 (5) Ss 156/16 - AK 53/16

Situace, která je zas a znovu aktuální a bohužel vede často k trestněprávně relevantnímu jednání z hrubé nedbalosti („balíčkový agent - skutkový stav“):

Takto jsou nabíráni lidé hledající práci např. přes online pracovní portály nebo (často ruské) chatovací platformy jako tzv. „balíčkový agent“ (také označováni „agent zboží“, „manažer zboží“ nebo „manažer kvality pro doručování“), kdy tito dostávají za úkol balíčky, které jim byly zaslány zdokumentovat, znovu zabalit, opatřit novou etiketou a dále přeposlat. Jako důvod takového jednání se kromě jiného zmiňuje úspora poštovného. Nabídky působí na první pohled seriózně, protože pracují s věrohodně působícími pracovními smlouvami nebo profesionálně vytvořeným logem společnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že dohodnutá odměna se pohybuje mezi 20 a 40 Euro za balíček, zdá se tento způsob vedlejšího příjmu pro mnoho lidí hledajících práci jako velmi lukrativní.

Ve skutečnosti se ovšem jedná, co se týče obsahu balíčků, o podvodem získané zboží. Zločinci (často skupiny) takto na internetových obchodech objednají pod falešnou identitou (např. stejnou, jaká je poté použita pro „pracovní smlouvu“) balíčkového agenta a s protiprávně získanými čísly kreditních karet elektro příslušenství, software, nebo i oblečení. Jako doručovací adresu udají adresu najatého „balíčkového agenta“, který zboží poté – nejprve nic netušíce – přepošle zločincům do zahraničí. Z části je v tomto procesu zapojeno více „balíčkových agentů“ za sebou, aby byla ještě více zastřena cesta doručení zboží. Ke skutečnému vyplacení mzdy „balíčkových agentů“ ve většině případů nedojde, což jim po nějakém čase začne být podezřelé.

V projednávaném případě došel Vrchní zemský soud (Oberlandgericht) v Karlsruhe k závěru, že se zřetelem k okolnostem – zejména v jejich souhrnu – musel být původ zásilek balíčků z podvodného jednání (objektivně) znám a závěr tak indikuje individuální jednání v hrubé nedbalosti. Jinými slovy: pachatelk měl a musel být schopen poznat, že bude zapleten do zločineckých machinací nebo, že do nich zapleten již je. Z toho by vyplývala sankce podle ust. § 261 odst. 5 trestního zákoníku – text zákona (v němčině): http://dejure.org/gesetze/StGB/261.html.

Kritéria, která jsou používána ke stanovení hrubé nedbalosti, je třeba vyvodit zejména z podobných „případů finančních agentů“. V těchto případech najímají lidé stojící v pozadí tzv. finanční agenty, kteří těmto za odměnu poskytnou své vlastní bankovní spojení. Lidé v pozadí poté provádí transfery peněz na účet „finančního agenta“ a tyto přeposílají na – často v cizině se nacházející – bankovní účty nebo peníze finanční agenti vyberou v hotovosti, aby je poté přenechali jinému. Peníze ovšem pocházejí z cizích bankovních účtů, jejichž přístupové údaje a hesla byly získány nepoctivým a protiprávním způsobem (Floeth, NZWiSt 2015, 196, 196 f.).

Náš tip:

Hodláte-li reagovat na lukrativní nabídku práce (zpravidla inzertní), která vykazuje podobnosti s uvedenými případy, obraťte se prosím neprodleně na nejbližší policejní služebnu nebo konzultujte situaci s advokátem a popište mu Váš záměr a případně Vaše podezření.

Zavřít

Zatímco v zemích jako je např. Rusko, Ukrajina, Indie, Jihoafrická republika, nebo v mnohých státech USA je náhradní mateřství (někdy též „surogátní mateřství“) právně neproblematické a v praxi často využívané, vyvstávají otázky ohledně možnosti náhradního mateřství v České republice. V současné době není náhradní mateřství v České republice explicitně dovoleno ani zakázáno. Jedinou zmínku o náhradním mateřství nalezneme v rámci právní úpravy osvojení obsažené v § 794 až 854 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), a to konkrétně v § 804, který stanoví: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství“. Protože dále v OZ o náhradním mateřství nenalezneme žádnou další zmínku, nastává otázka, jak se staví k náhradnímu mateřství? Systematika zákona předpokládá, že na právní otázky mají primárně odpovědět zákony samotné. Pokud tomu tak není, přichází na řadu obecné právní zásady, které případně pomáhají nalézt řešení. Protože OZ nestanoví žádnou úpravu náhradního mateřství – ačkoli je tento institut alespoň zmíněn – musíme si nyní pomoci právě těmito právními zásadami. Základní soukromoprávní zásada zní: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Z uvedeného principu legality je tedy možné dovodit, že náhradní mateřství nemůže být považováno za zakázané.   Co se náhradním mateřstvím rozumí? Zjednodušeně řečeno se jedná o ženu („náhradní matka“ nebo „surogátní matka“), která po dobu těhotenství poskytne cizím oplodněným vajíčkům svou dělohu („propůjčí“, popř. „pronajme“), aby porodila dítě místo jiné osoby, biologické matky. Ve většině případů uzavřou biologičtí rodiče za tímto účelem s náhradní matkou dohodu, surogátní smlouvu, ve které si obě strany stanoví práva a povinnosti.   Může být taková smlouva uzavřena? V OZ není tato otázka explicitně upravena. Snad však mohou poskytnout odpověď obecné předpisy (ještě ne právní zásady). Ustanovení § 574 až § 588 OZ se zabývají otázkou neplatnosti právního jednání. Právní jednání je právní skutečnost, která je tvořena alespoň jedním projevem vůle jedné osoby a která vyvolává právní následky. Učiní-li osoby shodný projev vůle s vůlí způsobit tím určité právní následky, mluvíme zpravidla o vzájemné smlouvě; takovou by byla i surogátní smlouva. Zda by byla taková smlouva (takové právní jednání) účinná, můžeme nyní ověřit např. prostřednictvím ustanovení § 574 an. OZ. Podle nich by byla smlouva (právní jednání) absolutně neplatná (tedy považována za od počátku neúčinnou), např. pokud by bylo stanoveno, že se surogátní smlouva příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu ve smyslu § 580 odst. 1,2 OZ. Že neodporuje zákonu je možné vyvodit z toho, že neexistuje žádný předpis, který by ji výslovně nebo za odpovídajících okolností zakazoval. Zda se příčí dobrým mravům by se mohlo zdát více diskutabilní, zvlášť vezme-li se v potaz rozdílné vnímání definice dobrých mravů. Protože v této věci nemusí být náboženské, politické, etické nebo jiné pohledy bezpodmínečně stejné, lze zvolit k posouzení termínu „příčit se dobrým mravům“ obecnou formulaci. Pro zjednodušení (abychom mohli tento článek stále ještě nazývat krátkým) si nyní pomůžeme pojmem, který se v této souvislosti objevuje pravidelně, a sice „narušování veřejného pořádku“. Narušovala by taková smlouva veřejný pořádek, tedy nepsaná pravidla, na kterých celá společnost trvá? My se domníváme, že nikoli. Chybějící soukromoprávní úprava náhradního mateřství má však na vztah mezi účastníky surogátní smlouvy zcela zásadní dopad. Tak například, po narození dítěte k němu mají nesporně určitý vztah dvě ženy. Pomineme-li aspekty biologických a sociálních rodičů a podíváme-li se na uvedenou situaci jen z hlediska práva, je ustanovení § 775 OZ jednoznačné:  „Matkou dítěte je žena, která je porodila“, tedy vždy surogátní matka. Toto ustanovení je kogentní, tudíž se od něj nelze odchýlit, ani nemůže být nahrazeno. Další problém může vyvstat z jiné, přímo opačné situace: biologičtí rodiče si po provedení oplodnění usmyslí, že dítě vlastně vůbec nechtějí. Pokud by v jednom z výše popsaných případů chtěla jedna ze stran trvat na surogátní smlouvě (předání dítěte biologickým rodičům/převzetí dítěte biologickými rodiči) a řešila by věc soudně, nebyla by úspěšná, neboť matkou zůstává za všech okolností žena, která dítě porodila. V obou případech proto zůstávají práva a povinnosti rodičovské odpovědnosti náhradní matce. Ustanovení § 775 OZ tak vnucuje náhradním matkám roli matek „matrikových“. V rodném listě dítěte tak bude jako matka uvedena matka náhradní. Oproti tomu – matkám biologickým je postavení „matrikových“ matek upřeno, ačkoli podle surogátní smlouvy jsou to právě ony, kdo by se o dítě rády staraly. Ve výsledku tak zůstává biologickým rodičům pouze možnost adopce, což však zpravidla nebývá jednoduchý, zato však jistě dlouhotrvající proces.   Jaká je situace biologického otce? Je-li surogátní matka vdaná, použije se obecná úprava OZ – otcem dítěte je manžel matky. Není-li vdaná, je otcem dítěte počatého umělým oplodněním muž, který dal k umělému oplodnění souhlas. V obou případech se jedná o vyvratitelné domněnky, a proto je možné za dodržení stanovených lhůt zákonem předpokládané otcovství popřít, popř. určit jako otce osobu jinou.   Náš závěr: Náhradní mateřství je jedním z typických příkladů, ve kterých právo nestíhá reagovat na vývoj v oblasti vědy, výzkumu, nových technologií, popř. společenského vývoje. Zákonodárce by měl reagovat co možná nejrychleji a opatřit „institutu“ (lépe jistě zní „možnosti“) surogátního mateřství – s ohledem na stále rostoucí počet neplodných párů a párů stejného pohlaví –zákonný základ. Je totiž jisté, že vždy budou lidé, kteří by chtěli mít děti, ale ať už z jakýchkoli důvodů je nemohou mít, a rovněž budou vždy ženy, které by chtěly být z dobročinnosti nebo finančních důvodů náhradními matkami. Zajímavé bude rovněž sledovat, jak bude na přibývající návrhy a žaloby v této oblasti reagovat judikatura.   “Neexistuje právo ženy na dítě, nýbrž jen právo dítěte na matku.“ Gertrud von Le Fort Pramen: Die ewige FrauZavřít

Ústavní soud dne 26.04.2016 vyhověl ústavní stížnosti, kterou podal otec, neboť nesouhlasil s tím, aby musel zdravotnickému zařízením zapaltit částku ve výši 500,- Kč jakožto paušální náhradu nákladů spojených s přítomností u porodu. Stěžovatel ústavní stížností brojil rovněž proti obecné praxi spočívající v nevpuštění otců na porodní sál bez předchozího zaplacení poplatku, což považoval za rozporné se základním lidským právem na ochranu rodinného života. Ústavní soud dospěl k závěru, že byla porušena stěžovatelova práva, neboť realizaci práva na přítomnost u porodu nelze podmínit úhradou běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení, mezi něž patří i náklady na jednorázový oděv a přezutí. Ústavní soud dále konstatoval, že přítomnost u porodu sama o sobě nemůže být zatížena poplatkovou povinností, přičemž ji nelze podmínit ani úhradou běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení, mj. ani na hygienický oděv, dezinfekční prostředky, roušku či návleky na boty, které musí být zajištěny hromadně a ohledně všech, kdo se ve zdravotnickém zařízení nacházejí, ať již zaměstnanců, osob zajišťujících provoz či zásobování, pacientů, jejich doprovodu či návštěv. V předmětném nálezu se Ústavní soud dále rovněž vyjádřil k tomu, za jakých okolností je možné za určitá plnění vybírat platby za účast jiné osoby u porodu, přičemž se nemusí nutně jednat pouze o otce dítěte. Platby spojené s účastí u porodu lze přitom podle Ústavního soudu vybírat výhradně za plnění, která jsou poskytována nad rámec povinností podle zákona, ohledně těchto služeb je nutno dát dotčené osobě prostor k vyjádření, zda má o danou službu zájem. Pouze ohledně specifických služeb či úkonů, které z povahy věci musí být poskytnuty, lze potom požadovat úhradu bez dalšího, ovšem platba musí být přiměřená a nesmí být v zásadním nepoměru k pořizovací ceně, potřebnému rozsahu a skutečně poskytnutým úkonům. Nezaplatí-li osoba platbu předem, nesmí to mít podle Ústavního soudu vliv na vlastní výkon práva být přítomen u porodu. Na přiměřené paušalizaci plateb pak není nic protiústavního, platby se ovšem musí pohybovat v mezích alespoň rámcově přiměřené náhrady. Paušalizace nesmí být prostředkem k zastřenému vytváření zisku, nahrazování příjmů z veřejného zdravotního pojištění či odrazování jiných osob od přítomnosti u porodu. (nález sp. zn. IV. ÚS 3035/15)Zavřít

Dne 16. 3. 2016 se z iniciativy ČR uskutečnilo v Praze pracovní jednání mezi zástupci justice z České republiky a Spolkové republiky Německo, během něhož obě strany prodiskutovaly problematické otázky, se kterými se justiční orgány setkávají v praxi, a které v současné době brání bezproblémovému uznávání a výkonu rozhodnutí ukládajících peněžité sankce nebo jiná peněžitá plnění mezi oběma zeměmi. Toto pracovní jednání navázalo na česko-německý praktický seminář zaměřený na vzájemnou spolupráci při uznávání a výkonu rozhodnutí na základě Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, jehož měli možnost se dne 30. 9. 2014 se v Berlíně zúčastnit zástupci české justice. Během jednání byla prodiskutována problematika uznávání a výkonu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti osoby k náhradě nákladů řízení, dopady rozsudku Soudního dvora EU z 15. 10. 2015 ve věci C-216/14 Gavril Covaci na uznávání a výkon rozhodnutí německých orgánů ukládajících peněžité sankce nebo jiná peněžitá plnění na území České republiky a další praktické aspekty aplikace výše uvedeného rámcového rozhodnutí. převzato z tiskového oddělení Ministerstva spravedlnosti ČRZavřít